Rok, dva, tři, čtyři …
Rok se s rokem sešel a synovi je přesně rok…
7. srpna 2016 jsem napsal první článek “Rok… Přesně rok…”(ZDE)
Psaní článku jsem dlouhou dobu odkládal. Rok se s rokem sešel a místo článku, kdy mému synovi jsou dva roky, vydávám článek, kdy mu jsou čtyři. Proč tedy článek právě teď…? Protože do našeho světa právě před rokem přišel náš druhý syn Dominik.
Dvě úžasné malé osobnosti a trpělivá manželka tvoří ucelený kus mého života. Synové jsi jsou tak podobní ale každý úplně jiný. Ano Sebastian jako starší syn jde pečlivě příkladem a nenechá si nic líbit. Zato Dominik je ve fázi objevování. Objevování našeho světa. Článek píšu na cestách za velkou louží. Sedím u starého dřevěného stolku s šálkem v ruce a před sebou vidím tu nádheru.
Nechci ať ji vnímám jen očima, proto zavírám oči a v uších se mi rozezní melodie a souznění celého orchestru. Slyším slunce jak naráží na povrch země, slyším písek jak si povídá s větrem a domlouvají se kam ho odnese, slyším život, život pod hladinou, který sdílí naši zemi ale žije si odděleným životem. Respektive oni jsou ti hlavní a lidstvo ji sdílí. Voda nám dává vše co můžeme zažít…
A proč jsem vlastně odbočil k tomuto tématu? Aby další generace, moji synové, synové a dcery mých synů a jejich děti, mohli tak jako já budovat domov, žít v souladu s přírodou a pečovat o ni. Proto musí znát její cenu, její krásy a to co nám přináší.
Starší syn vidí vzor ve svém otci. Někdy se toho děsím, protože vše co získá svými zkušennostmi jednou využije. Proč mě to tedy děsí? Často za mnou přijde, chytne mne za ruku a začne vyprávět:
Nyní je to ale jinak. Každý návrat z pracovní cesty , každý návrat z práce, každý den se nemohu dočkat až uvidím náš malý domek a z okna mávající ženu a syna
“S:Tatínku, já s tebou půjdu do práce a budu ti pomáhat. A jednou až budu velký, budeme spolu pracovat”
Co víc si přát když syn chce jít ve Vašich šlépějích. Je to ale správně? Vždy může být kdokoli, astronaut, hydrolog, geolog, učitel, doktor… Má tak na výběr a jen tím co dělám já ho tolik ovlivním. Mrzí mě to? Ne. Předložím mu možnosti, umožním mu vidět co vše může dělat a on sám si vybere.
Náš rozhovor většinou pokračuje:
“T: Začneš chodit do školy, tam získáš další zkušennosti, další kamarády a tam se rozhodneš. Samozřejmě ale můžeme kdykoliv jít spolu do práce a já Ti ukážu na čem právě dělám.”
Uvědomuji si plně jakým jsem pro něj vzorem a že vše co dělám sleduje.
A teď trochu dále…
Dominik se narodil před rokem, oslavil první narozeniny, vyrostly mu první zuby, řekl první slovo, udělal první kroky. Ohromný pokrok za jeden rok. Miluji jeho úsměvy, kterými mě obdaří když přijdu domů. Miluji si s ním hrát a ukazovat mu co je možné. Tak jako on se učí ode mne , tak i já se učím od něj. Jak? Otevřít znovu mysl. Nesklouznout ke stereotypům. To mi pomáhá jak v osobním tak profesním životě.
Jak vlastně vypadá plánování a život s dětmi? Chaos, časová jednotka nic neznamená, plánování = spontánní:-) Ale i přes to jsou to nejkrásnější okamžiky, které zažívám.
Co si ale uvědomuji, vím o to ale těžko se mi ustupuje… Kompromis mezi prací a rodinnou. Dělám práci, kterou miluji, Jak jsem již řekl “Život je moc krátký na to abychom dělali to co nás nebaví.” Práci miluji, naplňuje mě… Proto se často vracím později než bych měl. V čas, kdy synové už spí… V tyto dny, kdy se vrátím později si vždy před dveřmi domu uvědomím jak báječnou a obětavou mám manželku. Kolik energie musela vydat na to být se syny celý den a řešit s nimi hry na “Sherlocka Holmese” , na “Gumídky” nebo na potápěče v bazénu.
Jsem moc rád, že Lenko, Dominku, Sebastiane, jste součástí mého života a vytváříme náš svět….
